Obnovení starého přátelství

12. února 2012 v 1:02 | Tess |  Moje řeči
Přemýšlím a polemizuju zda-li je to možné...Především bych měla uvést důvod, jak sem na toto téma přišla. Existuje jeden kluk, už bych ho ani klukem nenazyvala, je to prostě už chlap. Kdysi dávno jsme bývaly nejlepší přátelé, takový ti na který sedí citát - Tvůj dobrý kamarád, tě příjde do vězení navštívit, ale nejlepší kamarád sedí vedle Tebe v cele a říká "tak tohle jsme podělali". Jenže to mělo menší háček...byl z Ostravy což je přes 200 kilometrů, i tak nám nic nebránilo se sem tam sejít, ale hlavně jsme žili pomocí virtuální techniky. Kdykoliv, jakkoliv za všech podmínek ať byl den či noc jsme tady pro sebe byly. Prostě přátelství, tak jak ho popisují všichni ve svých fantaziích a citátech, jsem měla a byla jsem vděčná za to, že je tady jedna osůbka co při mě bude vždy stát, ať se stane co se stane a nějaká vzdálenost nám v tom nebrání.


Jenže jak to bývá, nic není růžový po celý život a tak se i stalo. Já husa jsem si našla přítele, kterému již dnes ani nemůžu přijít na jméno a na všechny a na všechno jsem úplně zapoměla, včetně mého nejlepšího kamaráda. Prostě sem myslela, že zažívám lásku života ( nebylo mě 15 pokud se chcete zeptat, už mi bylo přes 20, i přesto jsem moc rozumu v tomto věku nepobrala =D ) a, že ti všichni lidi kolem by mě takhle nikdy duševně nenaplnili. Chyba lávky, po třech letech byl konečně konec a já si uvědomila, že jsem na tomhle širým světě sama a nikoho moje bolístky zajímat nebudou, když sem se jim celý tři roky neozvala. Nebyla jsem na dně z toho, že jsem bez toho idiota, ale z toho, že mě kvůli tomu idiotovi nikdo nezbyl, protože jsem furt naivně doufala, že se to obátí k lepšímu z jeho strany, ale nikdy se tak nestalo.

Takže jsem viz. výše uvedeného již jen známého kamaráda kontaktovala a zjistila, že má nově přítelkyni a, že je šťastnej jak blecha, tak sem mu to jeho štěstí nechtěla kazit mým zpackaným životem, který jsem si zavinila sama a nechtěla jsem si hrát na super kamarády, když já sem to vlastně zničila vlastní vinou a tímto naše konverzace po pár slovech skončila.

Nyní je to pět let od té doby. Dlouho jsem na něj vzpomínala a doufala, že se má dobře a, že on teď žije lásku svýho života a já nemám žádný právo se mu vnucovat, protože to všechno skvělé mezi námi jsem zahodila já, kvůli jednomu budižkničemu chlapovi. Odolávala jsem hodně dlouho a sama sebe utvrzovala, že už stejně na mě zapoměl, protože to třeba kdysi nebral vážně jako já. Prostě jsem opět dělala to co kdysi, byla jsem sobecká a myslela si, že jen moje konání a usuzování musí být to správné a jedinečné. Co se, ale nestalo.
Mám novou práci a v rámci toho tam potkávám mnoho kluků v letech, kdy já sem naposledy viděla svého nejlepšího kamaráda a jeden z nich mě aji zaujal, říkala jsem si nebuď blbá jemu maximálně 20 ne-li míň, takovým už dávno odzvonilo, ale když jsem ho vídala častěji a častěji a kdykoliv mě podravil, loučil se, oznamoval mi něco, smál se na svoje vrstevníky nebo opačně byl na ně naštvaný, začala jsem zjišťovat, že to není o tom, že se mi možná libí takový mlaďoch, ale o tom, že mě někoho strašně připomíná, nejdřív jsem začala v hlavě projíždět známý osobnosti a pak, ani nevím jak mě vysvitlo v hlavně, že mi vlastně připomíná to beztarostný dospívání, to dospívání po boku mého nejlepšího kamaráda, připomíná mi jeho...
Netřeba říkat, že jsem další dny a týdny sbírala odvahu, odvahu k tomu JEMU napsat, předevčírem jsem to, už konečně přemohla a napsala...další den bez odpovědi, už jsem si začala říkat,, jaká jsem hlupaňa, že kdybych mu nikdy už nenapsala tak bych tady teď neseděla a nedoufala, že se ozve...Ale, asi jsem vážně pro něj něco kdysi znamenala. Odepsal. Sice jsem se malinko chytli proč to nikdy neudělal on, ale my sme si vždy všechno říkali na rovinu, takže za půl hodiny jsme ani o žádné hádce nevěděli a psali si jako kdysi před mnoho lety. Každopádně já jsem typ člověka, co se na lidi umí strašně rychle upnout a ano já vím , že je to nanic vlastnost, ale ať se jí snažím ovládat -jakožto se mi to za těch x let povedlo stáhnou na dost nízkou laťku - tak pořád to ve mě je. Bohužel nebo bohudík? Tak teď zní otázka, protože se zase začínám upínat a další svojí strašnou vlastností, naivitou věřím, že to bude jako kdysi.

Co myslíte Vy? Máte pocit, že stará nejlepší přátelství jdou vrátit do starých nejlepších kolejí?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fooly Fooly | Web | 12. února 2012 v 1:14 | Reagovat

Stará přátelství nikdy nezaniknou. Jen se uloží ke spánku. Nakonec budou vedle sebe sedět ve vězení a říkat si: "To jsme podělali, ale stálo mi to za to, pojď zdrhnem"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama